Ráno, když otevřu oči, zjistím, že se koukám do zdi. Než se ale stihnu otočit, nebo posadit, ozve se za mnou
"Už vstáváš?" znovu se toho hlasu leknu a prudce se otočím. Za mnou sedí Chris a kouká se na mě provinilým pohledem
"Promiň" zašeptá, vstane a odejde z kuchyně. Sakra co to se mnou je? Nemůžu se ho do nekonečna bát! Radši to vypustím z hlavy. Vstanu a začnu dávat gauč do původního stavu. Někdo začne klepat na dveře a tak se otočím. Opět se leknu, když uvidím postavu vysokou skoro dva metry
"Promiň já…nechtěl jsem tě vyděsit" začne se mi Chris omlouvat
"Nene…to je v pořádku. Co…co potřebuješ?"
"Jen jsem ti přišel oznámit, že všichni odešli na svah a že jdu nanosit dříví…tak jen abys to věděla"
"Dobře" kývnu. On se otočí a odejde. Já se mezi tím začnu převlíkat. Když jsem ale jen v podprsence, ozve se za mnou přibližující se hlas
"Jasmin? Prosím…nemohla bys mi…" prudce se otočím ve dveřích stojí opět Chris. Jsem teď uplně vyklepaná. Zaprvé kvůli tomu, že jsem se opět lekla toho jeho hlasu a ani nevím proč a taky kvůli tomu, že jestli viděl moje modřiny a jizvi na zádech…Rychle na sebe hodím triko a koukám na něj
"Co…co potřebuješ?" zeptám se ho. Neodpoví. Vejde dovnitř a zavře za sebou dveře
"Jasmin prosím posaď se" ukáže mi na už upravený gauč. Posadím se teda a pořád ho sleduju
"Od čeho to máš?" vybalí na mě. Oh ne! Zrovna to jsem nechtěla! Sakra proč? Proč já?
"Co?" dělám blbou
"Jasmin nedělej, že nevíš…"
"Ehm…nevim?" kouknu na něj s otazníkem v očích
"Ta blbost ti nesluší…a moc dobře víš, že mluvím o tvých zádech"
"Ach tak…no…uklouzla jsem" zalžu
"Tak uklouzla?"
"Ano" přikývnu
"Nechceš mi třeba říct pravdu?"
"Ale já ti přece…" skočí mi do řeči
"Ne, neříkáš mi pravdu…až tak blbej nejsem…kdo ti to udělal?" při vzpomínce na Andrease se mi oči zalijou slzama, ale nepustím je
"Já…já jsem…vážně jen…upadla" on na mě jen koukne pohledem, kterým mi dává dost jasně najevo, že mi nevěří ani slovo. Vezme si židli, postaví si jí přede mě a posadí se na ní
"Proč mi to nechceš říct? Vím, že jsi nikde neupadla…" nemá cenu mu lhát…vážně není blbej…
"Protože…mám strach" tentokrát mu řeknu po pravdě
"Ze mě?"
"Ze mě?"
"Já…já nevim…"
"Pověz mi to. Prosím…" naléhá
"No…dobře ale já…nevím odkad začít…" kouknu na něj, ale do očí se mu nepodívám
"Začni od začátku, já si to rád poslechnu"
"Ale…to nemá cenu…je to na dlouho"
"Tak ať, mě to nevadí…máme celé dopoledne, ne-li ještě víc…všichni jsou na svahu…" chvíli se zamyslím. Už to nemá cenu…dobrá, povím mu to
"Dobře…já ti to teda řeknu…"
-------------------------------
Pokračování příště :o)
Terii
rychle dál