"Dobře, já ti to teda řeknu" kývnu
"Dobře" přikývne i on a se zaujetím mě poslouchá
"No…takže…začalo to někdy…" hluboký zamyšlení "…někdy před 8…možná 9 měsícema. Našla jsem si kluka, Andrease. Měla jsem ho opravdu moc ráda…milovala jsem ho. Prostě…přibližně 4 mesíce po tom, co jsme spolu začali chodit, mě začal mlátit. Vylejval si na mě vztek…že ho vyhodili ze školy, vykopli z brygády, že má táta blbí kecy a podobně. Myslela jsem si, že to skončí, ale konec se nějak neměl. Navíc to bylo pořád horší a horší…" na chvíli se odmlčím
"Ty jsi to nikomu neřekla?"
"Ne" zakroutim halvou "Bála jsem se…vždycky vyhrožoval, že mě zabije, pokud si u někoho budu stěžovat…věřila jsem, že se změní…dělala jsem, jako že nic, že se nic neděje, že jsme šťastnej pár, protože jsem věřila, že bude všechno jinak…"
"Ale nebylo…"
"Ne…párkrát mě shodil ze schodů a někdy po mě hodil třeba i židli…začínala jsem z něj mít neskutečnej strach…a kvůli němu, se teď moc nebavím s klukama…protože se bojim, že by se to mohlo opakovat…"
"Jak to skončilo?"
"Už jsem to nevydržela, řekla jsem, že je konec, že už s ním nechci chodit…znovu mě začal mlátit, ale přišla Kristyn a vyhodila ho…"
"Aha…no…takže už chápu, proč se bojíš kluků…ale vždycky, když za tebou přijde někdo jinej z kluků…třeba Jan, T:mo, nebo kdokoliv jinej, tak se tolik nelekneš, jako když přijdu já, nebo když na tebe promluvim…proč?"
"No…Andreas…vysokej asi 190 cm, 18 let…hlas podobnej jako ty…"
"Aha…už to chápu" když mu to tady teď tak říkám…jak na to zase vzpomínám, začnu brečet. Není to lehký, ale jsem ráda, že je to už za mnou!
"Moc se ti omlouvám, nechci se tě pořád lekat, ale já se tě prostě vždycky leknu, protože mi ho tim vzhledem hrozně připomínáš…"
"Neomlouvej se…nemáš vůbec důvod…neplakej…" zvedne se, dojde ke mně, obejme mě okolo ramen a utře mi slzu, která mi právě stékala po tváři "Hele něco ti povim…nenávidim lidi, co mlátěj holky…jestli ti to ještě někdy někdo udělá, tak ti tady a teď slibuju, že mu rozmlátim hubu!!"
"Chjo…už na to nechci myslet…"
"Tak na to nemysli…už to bude dobrý…hele nemáš na ty záda nějakou mastičku?"
"No…mám" přikývnu
"Nechceš ty záda namazat?"
"No…já…"
"Pojď…neboj…dej mi tu mastičku, sundej si tričko a lehni si, ano?" vstane
"Dobře" přikývnu a podám mu mastičku, kterou mám položenou na dně svojí tašky, která stojí vedle gauče. On se otočí. Já si teda sundám tričko a lehnu si.
"Můžu?" zeptá se mě
"Jo" kývnu. On si přisune židli, sedne si na ní a rozepne mi podprsenku
"Sundej si ty ramínka, ano?" stáhnu si teda ty ramínka a on mi začne rozmazávat mastičku po zádech. Je neskutečně jemnej…takovou jemnost jsem už opravdu dlouho nezažila…
"Díky" zašeptám ještě a nechám ho, aby mi dlaněmi jemně přejížděl po zádech
---------
Omlouvám se za zpoždění!!!!
Terii
Terii
hezký... dál rychle